Kostel sv. Michaela archanděla ve Křemži
Původ názvu:
První písemná zmínka o Křemži jako osadě je až z roku 1351. V r. 1364 se uvádí její název v listině jako Krzemz, v r. 1369 Krzemsa, v r. 1385 Krzemze a v r. 1447 Křemže. Křemže je zřejmě pojmenována podle Křemežského potoka, kterému dali jméno již Keltové podle druhu divokého česneku, který na březích potoka hojně rostl. Původ jména může být i slovanský podle křemene (=kremža), který se v potoce vyskytoval.
Historie objektu:
Kostel byl pravděpodobně postaven již koncem 13. století. Z archivních dokumentů kláštera Zlatokorunského se dovídáme, že v r. 1351 zde působil plebán Theodoricus (farář Dětrich). V době husitských válek se na Křemežsku ujalo také učení Husovo, protože Jan Smil z Křemže byl jeho horlivým stoupencem a je pravděpodobné,
že také na faru byli dosazováni kněží podobojí. Jako první katolický kněz se uvádí v r. 1568 farář Georgius (Jiří). Vystřídalo se zde několik kněží, až v roce 1596 povolal do Křemže kněze z krumlovské jezuitské koleje Jan Častolar, který byl regentem krumlovského panství. V době pobělohorské bylo v Křemži časté střídání kněží a často byla Křemže pro nedostatek kněží v tehdejší době spravována okolními faráři. Náprava poměrů ve farnosti nastala, když v r. 1678 koupil Chlumeček klášter Zlatá Koruna, kterému tím také připadlo právo patronátní ke kostelu v Křemži a k dosazování kněží. Od té doby až do zrušení kláštera Josefem II. v roce 1785 zde působili cisterciáci.
Z pozdějších kněží je významný horažďovický rodák Antonín Matějovský, který zde působil od r. 1861 dlouhých 36 let a zasloužil se o založení a soustavné vedení farní kroniky. Zásluhu o postavení současného kostela má P. Tomáš Pfauser, který zde byl kaplanem v letech 1865-1872 a pak zde nastoupil jako farář od r. 1883 do r. 1899. Na křemežském hřbitově jsou pohřbeni ve společném hrobě P. Jakub Kocábek "poutník Jeruzalémský a Lurdský" a P. Josef Kníže, vzorný a všemi vážený kněz, pronásledovaný a vězněný komunistickým režimem. Za něho byla poprvé po desetiletích provedena oprava kostela, ve které pak pokračoval jeho nástupce P. František Hranáč.
Stavebně historický vývoj:
|
Nejstarší část kostela je dnešní Sakristie - původní kaple pravděpodobně z konce 14. století, ke které byl v r. 1470 přistaven presbytář, dodnes zachovaný v původní gotické podobě. To bylo za pánů Dubenských z Chlumu, jak to dosvědčuje jejich rodový znak na svorníku žebrové klenby. K němu dal v r. 1557 Jan Častolar z Dlouhé Vsi, první z pánů Dubenských, přistavit chrámovou loď. Jeho nástupce Alexandr Častolar pořídil v letech 1609-1614 pro kostel nové oltáře a rovný táflovaný strop. Kostel měl dvě kamenné věže, na nichž byly zavěšeny tři velmi krásné zvony. Kolem kostela byl hřbitov, podle popisu z r. 1678 ohrazený vysokou zdí. |
Prejzová kostelní krytina však za 100 let byla již tak chatrná, že krov i klenba trpěly, zvláště klenutí nad sakristií se nedalo víc opravit a muselo být sejmuto a nahrazeno novým.
Došlo tak k nenahraditelné škodě, neboť sakristie sama je vůbec původní kaplí. Svědčí o tom gotický portál, který je původním vchodem do kaple od západní strany (je zazděný v místech dnešního elektrického rozvaděče), zazděné konzole žeber v rozích sakristie a silné původní románské zdivo. V minulých generacích se také dlouho udržoval název "kaple" místo sakristie.
Chrámová loď byla dlouhá jen 14,52 m a široká 8,84 m, takže při vzrůstajícím počtu farníků nedostačovala a k částečnému rozšíření prostoru došlo v r. 1826 vnitřní úpravou a přístavbou komory za oltářem. Když ale v r. 1875 začal být strop chrámové lodi nebezpečný tak, že musel být podepřen, začalo jednání o postavení nového kostela.
Se stavbou bylo započato r. 1885 a nový kostel byl vysvěcen 23. října 1887. Je ve slohu pseudogotickém, projektovaný schwarzenberským architektem. Chrámová loď, napojená na původní gotický a zachovalý presbytář má rozměry 21 x 14,25 m.
Významné kulturní a architektonické detaily:
Do dějin Křemže se zapsal první majitel panství Jan Častolar postavením Kaple sv. Voršily v r.1550 a v r.1557 postavením nové chrámové lodi kostela. Podle Soupisu památek okresu českokrumlovského byl na jeho náhrobku nápis: "Leta Panie 1560 w autery przed sw. Duchem umrzel gest urozeny pan Jan Czastolar z Dlouhe Vsi a na Chlumu a gest tuto pochowan. Nad jeho dusí Pan Buh racz se smilowati." Tento náhrobek je nyní umístěn v komoře za hlavním oltářem po pravé straně již bez nápisu, který byl časem sešlapán. Představuje v žule krásně vytesaného rytíře v celé postavě, který se pravicí opírá o štít se znakem rodu, levicí o meč. U nohou má železné rukavice s helmicí.
Protější náhrobek v této komoře patří Marianě Johanně Kořenské, manželce Lukáše Kořenského na Újezdě. Čitelný je zde nápis jejího úmrtí 20. duben 1657. Ostatní je jen z části čitelné. Zcela nečitelný je nápis na náhrobním kameni, který je zasazen v podlaze kostela poblíž jižního bočního vchodu. Znatelný je pouze kotouč - znak rodu Častolarů. Z ostatních pohřbených se uvedený Soupis památek zmiňuje dál jen o Maruši z Brloha, věrné služebné (nebo manželce) Jana Albrechta Častolara, která zemřela 25. dubna 1596 a byla pochována blíže kazatelny. V r. 1604 byl zde pochován regent Viléma z Rožmberka rytíř Častolar Dlouhoveský z Dlouhé Vsi. Oldřich Častolar měl zde také náhrobek s nápisem a datem úmrtí 21. července 1609. Roku 1631 byl zde pochován Rudolf Častolar, syn Jindřichův, v r. 1643 Leopold Častolar (v hrobce) a téhož roku jeho starší bratr Jindřich byl pochován mezi kazatelnou a prvními lavicemi.
Před bočním oltářem je cínová křtitelnice z r. 1637 s českým nápisem, že byla pořízena Janem Albrechtem Častolarem.
Když byl kostel v letech 1885 - 1887 přestavován do nynější podoby, byly ostatky Častolarů uložené v rakvích pod podlahou bývalého kostela exhumovány a uloženy do nových rakví do zděné krypty před hlavním oltářem za pietních smutečních obřadů.
Z původního do nového kostela byly přeneseny tři zvony. Největší, který vážil 680 kg z r. 1729 a který byl dříve zavěšen na zvonici nad kostnicí u kostela, druhý menší sv. Michael, ulitý v roce vystavění Častolarova kostela v
r. 1557 a třetí, který vážil jen 95 kg z r. 1552 a byl sem přenesen ze hřbitovní kaple sv. Voršily (měl krásný latinský nápis, který v překladu zní: Dej Pane mír našim dnům, poněvadž ho není). Na věžičku nad presbytář byl zavěšen umíráček o váze 36 kg s nerozluštitelným nápisem z gotických písmen.
Za 1. Světové války byly kostelu odebrány dva zvony, jeden z r. 1552, druhý z r. 1729. Velký zvon byl kvůli snažšímu sejmutí skupinou rakouských vojáků na věži provrtán, rozbit a po kusech spuštěn dolů. V r. 1926 byly pořízeny z darů věřících tři nové zvony. Zvon Maria o váze 527 kg a průměru 96 cm byl pořízen ze sbírek a darů, další dva menší darovaly dvě rodiny ze Stupné a ze Mříčí.
Ale i tyto nové zvony musely být odevzdány Hitlerovi na další vedení války v březnu 1942. Největší zvon Maria byl na věži rozbit na 45 kusů, aby byl snáze sejmut. V červnu téhož roku musel být odveden i památný zvon Častolarův z r. 1557. Ten se však po válce vrátil zpět, kdežto ostatní tři se již nevrátily. Jedině umíráček zůstává trvale ve své věžičce dál, žádným režimem nedotčen, aby se loučil se zemřelými při jejich odchodu z tohoto světa - dnes jako před desetiletími a staletími.
Návštěvníka chrámu upoutá hlavní oltář s pozoruhodným obrazem patrona chrámu archanděla Michaela. Tento obraz maloval hlubocký rodák Rudolf Vácha, dvorní malíř rodiny Schwarzenberků. Studoval uměleckoprůmyslovou školu ve Vídni, pak v Paříži, kde dosáhl zručnosti v oboru malby portrétní a figurální. O tom svědčí některé obrazy na zámcích a galeriích v okolí Paříže. Sv. Michael - vítěz nad ďáblem, je zde představen zároveň jako symbol vítězství světla nad temnotou, dobra nad zlem, symbol pravdy a spravedlnosti, které brány pekelné nepřemohou. Hlavní postava anděla tvoří svislou osu obrazu. Sv. Michael je oděn do černého brnění, které částečně překrývá růžové roucho. Tím se představuje jako ochránce dobra, lásky a mravnosti, což růžová barva symbolizuje. Levá ruka andělova je pokleslá - boj je vítězně dobojován, pravá s plamenným mečem směřuje ke zmítajícímu se satanovi, kterého navíc sv. Michael přidržuje pravou nohou v prachu. Nad pravým ramenem andělovým směřuje do středu obrazu paprsek světla, který se v prodloužení kříží s temným tělem satana - věčný boj dvou světů, které se utkávají. Modelem k postavě archanděla Michaela stála slečna Texlová, herečka mnichovského Rezidenztheatru, modelem k satanovi italský zpěvák Nigris.
Křížová cesta se 14 zastaveními z r. 1860 pochází také z původního kostela.
V kostele je možno si prohlédnout celkem 10 soch. Šest z nich je umístěno na vnitřních sloupech, zbývající čtyři jsou součástí z bočních oltářů.
Většina soch pochází z dílny bratří Bušků v Sychrově. Představují (po řadách od předních sloupů) sv. Františka z Assisi, zakladatele františkánského řádu a světa pověstného svou láskou k živým tvorům. Vedle je sv. Antonín Paduánský, františkánský mnich s obrovskou schopností promlouvat lidem do duše. Své přízvisko má podle místa, kde zemřel - severoitalské Padovy.
Na prostředním sloupu vpravo je sv. Terezie, světice žijící v 19. století., která měla vždy blízko k obyčejným a chudým lidem. Vedle ní vidíme sv. Kateřinu Alexandrijskou, která dokázala o své víře přesvědčit celé sympózium tehdejších nejváženějších učenců.
Poslední dva sloupy nesou sochy sv. Josefa - Ježíšova pěstouna a Panny Marie Lurdské, jejíž zjevení probíhala ve Francii v 50. letech minulého století.
Na pravém bočním oltáři socha vpravo představuje sv. Floriána, patrona hasičů. Sošky právě tohoto světce zdobily dříve hodně výklenků ve štítech zdejších statků, na Křemežsku byl sv. Florián velmi populární po velkém požáru r. 1840. Sv. Linhart (také sv. Leonard) z levé strany se v této zemědělské oblasti také těšil velké oblíbenosti jako patron dobytka.
Zbývá levý boční oltář. Tam jsou umístěni dva naši asi nejznámější světci - sv. Jan Nepomucký a sv. Vojtěch. Sv. Jan Nepomucký je znám svou mučednickou smrtí, zapříčiněnou králem Václavem IV. Vedle stojí sv. Vojtěch, druhý pražský biskup z rodu Slavníkovců, přítel císaře Otty III. a Boleslava Chrabrého, neohrožený misionář nebojící se vlastnoručně kárat modly, což se mu v Prusku (severní Polsko) stalo osudným.
Všechny sošky pocházejí z prvních desetiletí minulého století, jsou dřevěné a polychromované. I když to tedy nejsou žádné historické unikáty, určitě stojí za prohlídku.