ČAD

Čad je bývalou francouzskou kolonií, to asi každý ví. Od Francouzů přejal samozřejmě spoustu různých věcí. Mezi nimi i administrativu. Ani nevím, jak se to česky jmenuje, ale jsou guvernátorství s guvernátorem v čele, prefektury s prefektem, subprefektury, kantony atd. Koho to více zajímá, ať se podívá do encyklopedie. Tady stačí jen napsat, že takový guvernátor je opravdu někdo; ale i prefekt, co se důstojnosti týká, se mu velmi podobá. Tak třeba, když už někam vyrazí, jede s po zuby uzbrojenýma vojákama (nejčastěji jsou to vojáci s kalašnikovem). Dokážete si představit vašeho starostu, jak jede do Prachatic obklopený vojáky a se zapnutým majákem na autě? A tady je to běžné. Proč? Za prvé proto, že je třeba ukázat, že je to takový trošku jiný člověk - nadčlověk. A pak - protože ti „nahoře” mají pořád strach, pořád se bojí o svoji kůži a o svoji židli (tady ten, kdo má postavení, z toho čerpá sám – stejně jako to taky občas bývá u nás – ale tady navíc z toho těží celá veliká rodina).

Často Ti „borci” kolem guvernátora mají „těsné boty” a „těžkou hlavu” a dá se od nich čekat všechno. Proto když jede taková kolona, je lepší včas uhnout na stranu a neriskovat zdraví a možná i život... V neděli 18. 4. jsme měli svátek pro všechny kněze tady v Čadu. Všichni biskupové včetně nuncia (přes 4 roky byl sekretářem nuncia v Čechách a mluví česky!!!) a kolem stovky kněží jsme sloužili mši sv. Přišlo plno lidí a pozvaný byl také guvernátor a prefekt. Přijeli s malým zpožděním - četlo se už 1. čtení - samozřejmě se zapnutým majákem a „kalašníkovcema”. Kdysi tu byl fotbalový zápas - místní liga. Prefekt nepřijel, tak kluci začali hrát. Najednou se otevřela brána a asi 5 teréňáků vjelo doprostřed hřiště, vyskočili vojáci a pak pan prefekt, který pozdravil všechny fotbalisty. Lidé zatleskali a zápas pokračoval... Demokracie demokracii, ale je třeba dát všem na vědomí, kdo to tady řídí. I když to není vždycky tak růžové…

Před několika týdny, byl už večer, asi 20 hod., dojídali jsme večeři a někdo klepe na dveře. Jakub, můj spolubratr, se šel podívat, co a jak. Za chvíli se vrátil, ale ne sám - byl s ním náš místní subprefekt. Těžko se dá říci o černochovi, že je bledý, ale vystrašený to už jde – a to on byl, a hodně. Nervózně se díval z okna (do tmy), každou chvíli telefonoval a mluvil chvíli francouzsky, chvíli arabsky nebo lele (jo, musím zmínit, že tady každý, kdo „něco znamená“ má několik mobilů se řvoucím vyzváněním, pípáním atd.).

Co se stalo (aspoň podle vyprávění subprefekta)? Šéf místních zandarmů, který si chtěl na černo přivydělat, postavil na silnici závoru a vybíral od kamionů. Tady jsou kamiony v hrozném stavu – většina pamatuje ještě kolonizátory, je po nehodách, nemá světla, jsou aspoň 3x přetížené a řidiči jen málo kdy mají řidičák (u policajtů je tu bez problémů možné koupit řidičák za 80 eur). Náš Subprefekt - podle zákona nadřízený zandarmu - nový, mladý, protestant, se naštval, protože něco takového je zakázané.  Stavět závory a vybírat tu mohou jen policajti. Jenže... Šéf zandarmu, starší, muslim zákon chápal jinak! Nejdřív vyhrožoval a pak... vytáhl kalašnikov! Chudákovi nezbylo nic jiného než uprchnout do noci, protože s takovýma tady nikdo nikdy neví.

Prefekt poinformován o všem slíbil, že hned přijede, ale pak nepřijel ani následující den (šéf zandarmu je více známý a má více kolegů „nahoře”). K sobě pozval jen znesvářené strany. Uprchlík přespal u nás za zavřenými dveřmi a okny (bylo hrozný vedro) a pak jsme ho odvezli ležícího na zadním sedadle, aby ho nikdo neviděl, k prefektovi. Přál si vystoupit ne přímo u radnice, aby nikdo nevěděl, kde byl přes noc.

Tragédie? Komedie? Román? Ne, to je sám život.

Teď to vypadá dobře. Oba zůstali na svém místě. Asi se nějak dohodli...  

 

 

Teď ještě jeden obrázek z Čadu:

O posledním víkendu (neděle Dobrého Pastýře) jsme u nás měli na návštěvě našeho biskupa Miguela. Je mu trochu přes 60 let, 10 let je tady biskupem a přes 30 let je misionářem v Africe. Patří do kombonianu, typické misijní řehole. Je to Španěl, ale je bělejší než já, daleko bělejší. Přijel navštívit 2 zbývající sektory naší farnosti, ve kterých ještě nebyl. Přijel unavený, protože to bylo těsně po setkání všech kněží v Čadu, které on měl ještě prodloužené o biskupskou konferenci (celkem skoro 2 týdny) a přitom prodělal malárii. Pro něj je ale malárie něco jako nachlazení - nic vážného - proto to nevzdal a přijel k nám.

V sobotu odpoledne jsme jeli do Guny, vesnice vzdálené asi 15 km. Není daleko, ale cesta nic moc, zvláště teď po prvních deštích je na ní už hodně velikánských louží (už se začala sem tam objevovat tráva - na hlíně tvrdé jako beton, na písku, na prachu - po 6 měsících bez deště je to jako zázrak!). Cesta nám trvala asi 45 min. Na místě už nás čekal dav lidí - věřících a zvědavých. Byla mše sv. a svátost nemocných. Podle toho, co nám říkali katechisté, tam bylo jen pár lidí - ve skutečnosti jich tam bylo 40 až 50. Matky s miminkama, psychicky  nemocní (tady říkají, že jsou posedlí zlými duchy, a v celé zemi nenajdete psychiatra nebo psychologa), slepá holčička asi 6 - 7letá, mladí lidé, starší a hodně staří - s nadějí, že se stane zázrak. Neboť, kdo jiný jim pomůže…

Konalo se také požehnání semen. První deště znamenají, že se za chvíli začne pracovat na poli - sít. Pak bylo procesí s dary pro biskupa. Lidé vybrali trochu peněz (12 - 13 eur), 2 slepice, 1 kohouta a několik mang (v neděli už to bylo trošku lepší: 15 eur, 8 slepic, pár vajíček a hodně ovoce). Po mši byla večeře u jedné rodiny (večeři ale připravovala celá komunita) - tradiční bul a sos ze slepice (druhý den z kozy), který se jí samozřejmě holýma rukama, pak čaj strong (strašně silný s asi 10 lžičkama cukru!) a ... Coca-cola a lahvové pivo (Plzeň to není, ale vždycky je lepší než obyčejná voda). Jasně, že byla také příležitost popovídat si s biskupem - o politice, o problémech s muslimama (místní jsou ok, ale ti ze severu - Súdán, Saudská Arábie atd. – bohatí a konzervativní jsou nebezpeční a je jich víc a víc), o zemědělství, vyučování dětí (bohužel pořád je hodně dětí, které nechodí do školy a je to vinou rodičů) atd.

Jak biskup, tak farníci byli spokojeni. Takové normální setkání s pastýřem, který poznává své ovce a miluje je. My jsme také spokojeni, protože nejen že jsme měli příležitost popovídat si s biskupem (seděli jsme večer na schodech před verandou všichni tři), ale ještě jsme dostali do kuchyně něco z těch darů pro biskupa...

A ještě o těch darech. Před 2 týdny byl náš biskup v Kongu, kde slavil jeho známý biskup 25 let svého biskupského svěcení. Také dostal dary – ale pozor! Od prezidenta republiky terénní Volkswagen verze super extra (cestou se stal ale malér - místo bezolovnatého benzínu tam nalili naftu; takový zvyk - tady totiž všechno jezdí na naftu a když už na benzín, tak na červený; pak to ale spravili), od prvního ministra terénní Toyota a spoustu jiných „ maličkostí”... To ani v Polsku nehrozí, a možná dobře, že ne...

Srdečně zdravím všechny - zvláště Vojtěchy, Jaroslavy atd. - a přeji krásný máj. Konečně se pořádně vyhřejte (u nás bychom si přáli spíš se trošku ochladit). Odevzdávám se do vašich modliteb a ujišťuji vás o mé každodenní modlitbě.

Jarek+